Kosmický had

Jeremy Narby odjel v polovině 80. let do peruánské Amazonie jako doktorand antropologie s úmyslem zdokumentovat, jak Ašaninkové využívají deštný prales. Do disertace se mu ale nevešlo jejich tvrzení, že jejich pozoruhodně přesné botanické znalosti nepocházejí z metody pokusu a omylu, nýbrž z ayahuasky — rostliny jim samy říkají, k čemu jsou. Kosmický had, poprvé vydaný francouzsky v roce 1995 a anglicky v roce 1998, je Narbyho desetiletý pokus vzít toto tvrzení vážně, aniž by se vzdal svého vědeckého vzdělání. Výsledkem je jedna z nejpodivnějších a nejčtivějších knih psychedelického kánonu.

Argument se buduje pomalu a poctivě. Narby sleduje hadí obraznost, která se opakuje v šamanských vizích napříč nesouvisejícími kulturami, všímá si její podobnosti s dvoušroubovicí a navrhuje, že ve změněných stavech vědomí může lidská mysl nějakým způsobem získat přístup k informacím na molekulární úrovni. Pečlivě to nazývá hypotézou, ukazuje vlastní pochybnosti a každý krok dokládá v hustých poznámkách, které tvoří téměř třetinu knihy. Biologové hlavního proudu tuto myšlenku nepřijali a mnoho čtenářů ji také nepřijme, hodnota knihy však nezávisí na tom, zda je hypotéza pravdivá. Spočívá v Narbyho odmítnutí odbýt domorodé vědění jako pověru — a ve stejně pevném odmítnutí odbýt vědu.

Pro mikrodávkující je to kniha o epistemologii, nikoli o praxi: ptá se, odkud pochází vědění o rostlinách a kdo ho smí mít. Čtenáři pracující s rostlinami obsahujícími DMT nebo zajímající se o ayahuasku ocení etnografické kapitoly a každý, kdo kdy cítil, že ho psychedelická zkušenost něčemu „naučila", rozpozná otázku, se kterou Narby zápasí. Čtěte ji jako provokaci, mějte poznámky po ruce a doplňte ji Sheldrakem nebo McKennou pro širší rozhovor o rostlinách a mysli.